Prosinec 2007

Jak se liší korálovec a korálovka

25. prosince 2007 v 12:10 | Minda |  Zvířata
Korálovec je jedovatý had. Korálovka je neškodná,
pouze napodobuje zbarvení korálovce. Ale jak je rozpoznat?
------------------------------------------------------------------------------------------------
Zbarvení korálovky vypadá takto:

Korálovka je červená a má žluté pruhy. Žlutá je od
červené oddělená černými proužky.

Zbarvení korálovce takhle:

Korálovec má červené a černé pruhy. Tyto barvy jsou od
sebe oddělené žlutými proužky.

------------------------------------------------------------------------------------------------













Zdroj tohoto obrázku: Wikipedie

Příběh jedné divoké kočky

22. prosince 2007 v 9:36 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Mrazivé ráno
Chladné prosincové ráno. Takové ráno, jaké obvykle přichází po nočním mrazu. Ráno, při kterém studí sněhová peřina do polštářků tlapek, nohy podkluzují na ledě, ocas se mrazem stáčí do spirály a není radno vylézt z teplého pelíšku. Právě takové ráno bylo 8.února v Rysích horách.
V trnkovém keři, v pelíšku z borových větviček, hromádky listí a chlupů se krčí čtyři temné siluety. Jeden velký, tři malé, divoká kočka Angatarna se svými koťátky. Mrazu se zachce síly a roztřese tělíčko malého kotěte. Kočičí matka se probere z hlubokého spánku a přiblíží se ke koťátku. "Vrňau…" zavrčí mu tiše do ouška konejšivě. Přitom se ho jemně dotkne svými dlouhými fousky a malé se opět pohrouží do sladké dřímoty. Angatarna se na něj něžně podívá a v očích se jí odrazí radost, štěstí ji zahřeje u srdce. Potom se pomalu obrátí k severu, do odhodlané, tvrdé tváře jí zavane mrazivý vítr. Vyráží na lov.


Výstraha
Zvuk. Nějaký zvuk ostře prořízl horské ovzduší, probudil kočičku ležící v pelíšku vedle jejího divokého, mourovatého bratříčka. Poblíž něj by mělo odpočívat ještě jedno pruhované kotě, ale to teď stálo naproti svým sourozencům. To ono je vzbudilo.
Z rozevřené tlamičky mu vycházel tichý, ale výrazný sykot, který znamenal hrozbu, výstražně švihalo huňatým ocasem a v žlutých, strachem široce rozevřených očích mu plály dva rudé plaménky. Jeho sestra pomalu sklopila uši a věnovala bratrům stísněný pohled. Abyste to pochopili, diskutovali o tom, kam utekla Angatarna. Koťata byla zmatená a rozrušená. Nejmenší kocourek tiše mňoukl, což znamenalo, že jejich zmizelá máma je jistě na lovištích. Loviště byla velká území, kam se stahovalo mnoho divokých koček, jelikož to bylo jedno z mála míst, kde se dala i v zimním období chytit nějaká kořist.
Mlčenlivá kočička se odhodlaně podívala na oba kocoury, vousky se jí vztyčily dopředu, uši narovnaly, oči se jí zúžily do tenoučkých štěrbinek. Vyrazila. Jejím cílem byla loviště.

Nebezpečná cesta
Uháněla po zasněžených pláních, šplhala přes skalní trhliny, bořila se do návalů sněhu. Ale bojovala sama se sebou a neustávala v pohybu. Zapadla do hluboké závěje, odkud nedokázala vylézt. Zoufale mňoukala, volala mámu. Třásla se zimou a ubývaly jí síly. Věděla, že se musí dostat pryč. Pryč od všeho.
Najednou okolo ní začaly létat vzduchem tisíce koček. Natahovaly k ní tlapky s vytaženými drápky. Kotě je tiše sledovalo a potápělo se do iluze. A potom - to teplo, lidské dlaně ji zdvihnuly ze snu. Chtěla se bránit, ale nemohla, byla příliš slabá. Mluvily k ní neznámé hlasy, ale ona nerozuměla, co říkají, byla příliš slabá i na to. Krčila se v jejich rukou jako malý uzlíček neštěstí. Chtěla vyhrát, utéct pryč, daleko, daleko od nich, k maminčině teplému kožíšku. Ale vzdala se. Nebojovala s lidmi, jelikož to nemělo cenu, nemohla se stát vítězem. Teplo a únava jí přemohly. Usnula.


Probuzení
Když se probrala, ležela zabalená do kožešin v teplé místnosti. V krbu praskal oheň. "Našli jsme ji polozmrzlou na Modrých pláních." říkal hluboký, dobrácký hlas. "Na hranici Miagonského parku. Byla úplně vysílená." Modré pláně? Miagonský park? Kotě si vzpomínalo na maminčino vyprávění. Vědělo, že Miagonský park se nachází blízko lovišť a park se mu jen říká, ve skutečnosti jde o horský palouk uprostřed tmavého lesa.
Pokusila se vstát, ale okamžitě se dostavila silná bolest v tlapce. Zasténala. Hlasy přestaly diskutovat a nastalo ticho. "Podívejte už se probouzí!" vykřikl vysoký hlas. "Pssst!" zasyčel měkký hlásek. "Musí mít klid!" Kotě na ně upřelo své velké, tmavě modré oči. Mělo strach, chtělo pryč. Necítilo žádný vděk ke svým zachráncům. Naklonilo se k misce mléka, která byla postavena u jeho lůžka, ale odvrátilo se. Nebylo na kravské mléko zvyklé. Dlouhou chvíli nad mlékem ohrnovalo čumáček, ale nakonec se k misce přiblížilo a jednou, či dvakrát rychle lízlo. Bylo to moc dobré a tak vypilo celou misku. Potom opět usnulo.


Rozhodnutí
Tak to pokračovalo mnoho dalších dní. Kotě stále vzpomínalo na rodinu, bolest v tlapce ustávala a kotě si získalo své vlastní jméno - Mia. Přestože byla Mia pořád přesvědčená, že je divoká, pomalu se jí do přízně dostávali i její zachránci. Vlastně by u nich zůstala, kdyby nevěděla, jaké je žít životem divoké kočky. Nepatřila sem.
Jednoho dne už se jí tlapka dočista uzdravila. Ale kotě nebylo šťastné, mělo před sebou velké rozhodnutí. Muselo zvážit, zda se vrátí k sourozencům a matce. Kočičku zahalil stesk. Věděla, že musí být zase divoká, nemá jinou možnost, volání dálek si jí žádalo. Mňoukla, aby upoutala pozornost. "Ty už odcházíš, Mio?" pronesly smutně tři hlasy současně. Mia se neklidně otočila a ve dveřích se ještě na ně dlouze podívala. Jako kdyby říkala: Divoký život je můj život. Sbohem.


Návrat

Doběhla do rodného pelíšku, celá šťastná. Našla tam svou rodinu, která už dávno nedoufala v její návrat. Když všichni slyšeli, co se Mie přihodilo, nemohli tomu uvěřit. Tedy až na Angatarnu. "Víš, Mio, jak jsem získala své jméno?" Kotě zavrtělo vrhlo na matku tázavý pohled. "Kdysi dávno mě tak pojmenoval jeden lesník, který mě našel, když jsem spadla do díry. A mojí matce se stalo něco podobného. Pokaždé to byla stejná chyba, která se už dědí mnoho let." Všichni se blaženě rozesmáli a smáli se a smáli, že už málem všechen sníh spadal ze stromů. Vlastně, proč ne, když za chvíli je jaro!

Chorea Bohemica

11. prosince 2007 v 13:14 | Minda |  Tak tohle stojí za to!
Byla jsem v neděli na divadle Chorea Bohemica v Míčovně Pražského hradu. Doporučuju. Vánoční koledy,
divadelní představení, písničky, chytání preclíků, dárky pro děti... Zkrátka super :)!

Pokud máte rádi koledy, tradiční Vánoce, zábavu a divadlo, pak je Chorea Bohemica přesně pro vás. Já osobně na Choreu chodím každý rok - i když se představení v podstatě nemění, člověk se další rok zajde podívat znovu, už z toho vznikla taková tradice. Většinu koled a písniček už zná člověk nazpaměť, ale stejně (nebo snad právě proto?) se na ně zase těší...