Leden 2009

Příběh koně

29. ledna 2009 v 13:36 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Takový výplod mé fantazie. Není to nic moc. Nehleděla jsem na zpracování, ale na příběh. Krátké věty a opakování slov jsou zcela záměrné. Mají to být myšlenky koně, který... ale víte co, přečtěte si to sami :-). Je to krapet přehnané, ale co... ono to příběhu zas tak neuškodí. Jinak vím, že je to zase o koních a název není přespříliš originální... no snad to přežijete :o). Inspiraci jsem hledala (nečekaně) v opravdovém koňském prostředí, ale skutečně je to trochu zveličené. Nelekejte se.

P.S. Kritizujte dle libosti.


Hymnus na mojí blbost

25. ledna 2009 v 22:04 | Minda |  Chvíle inspirace
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.
Seno.
Sláma.

Mňam!

Zmrzličtí koně I.

21. ledna 2009 v 11:05 | Minda |  Zvířata, která znám
Na Zmrzlík už jezdit nechodím, ale občas si tam zajdu už proto, abych nevyšla ze cviku v mytí žlabů, kydání hnoje a podobných pracích :-). Já tam vážně chodím jenom kvůli práci u koní, a to jenom tak na pár dní přes letní prázdniny. Vypadá to vtipně, protože jsem tam vždycky nejstarší a všichni předpokládají, že nikdo z těch, co tam jedou, nikdy na koni neseděli, takže je obvykle musím přemlouvat, abych vůbec mohla jezdit bez vodiče a to ještě jenom krokem (a krokování mě moc nebere), takže už tam fakt moc nechodím :-). V létě jsem tam zašla a na lonži si i zacválala, ale jinak to byla dost výjimka. No dost keců a jdu vám představit pár mojich oblíbených koníků :-). Fotky jsou převzaty z oficiálního webu Zmrzlíku, www.zmrzlik.org.

Sesi. Sesinka je mladá klisnička A1/1 s úžasnou povahou. Přátelská, trpělivá, poslušná, prostě prototyp dokonalého koně. To, že jde občas trochu pomaleji nebo že si zkracuje rohy nehraje roli, pod pevnou rukou (a holení :-)) poslouchá jak hodinky. Kdo na Secret'n Sesi jednou jede, ten si jí bude vychvalovat do konce života :-).













































Balík. Jmenuje se sice Zabalo, ale přesto se jeho jméno zkracuje na roztomilou přezdívku Balík. Je to prostě úžasný koníček, jeden z nejmilejších, co znám. Tenhle valášek anglického plnokrevníka má snad ještě lepší povahu než Sesi, nestane se vám, že by šel pomalu, spíše naopak. Miluje rychlost. Jediné, na to si u něj musíte dát pozor, je ovládání otěží. Ty vůbec nebudete potřebovat, protože je na Balíkovi stejně nepoužíváte. Napnutá otěž by byla sebevražda, asi byste brzy přistáli na zemi. O to je však jízda na tomto komunikativním koni zajímavější a lepší. Jenom nesmíte zapomenout, že se kůň nezastavuje zatáhnutím za otěže. Balík se také s oblibou trhá z ohlávky, tudíž vám nedoporučuji ho přivazovat. Teď to vyznívá, že je to nějaká zuřivá bestie, ale lepšího koně byste sotva hledali. Velmi rád rozvazuje uzly, ale i když je volný, neuteče. Klidně bude stát deset minut v otevřeném boxu a čekat, až ho někdo zase zavře.
Hafla. Tahle klisna haflinga pochází z Rakouska. Tam běhala zcela volně, jen občas jela na vyjížďku. Ve skutečnosti se jmenuje Pranka, ale tak jí nikdo neříká. Jejím majitelům se jméno nelíbilo a říkali jí Mája. Jelikož v té době na Zmrzlíku jedna Mája byla, přejmenovala se znovu a to na Haflu. Tak jí říká asi nejvíc místních lidí :-). Tuhle kobylku mám moc ráda, i když má sklon být línější. Přesto se to dá obvykle upobízet a i když vás budou nohy bolet ještě týden, budete mít z jízdy dobrý pocit.
Janska. Přezdívaná nejčastěji Janinka nebo Buřt. Je to tlustá, líná a hrozně hodná kobylka fjordlinga. Pokud hledáte hodného a klidného koníka, je Janinka ta pravá volba. Sice je už starší, ale stále je schopná krásně běhat i skákat - když se jí chce. Být Janinčin vodič je celkem těžké. Je tvrdohlavá jako mezek, ale zato se nikdy nesplaší.



























Ben. Beník je moc hodný kůň, velmi rychlý a spolehlivý. Sice je strašně mlsý a rád zkouší, co jezdec vydrží a co mu dovolí, ale jinak skutečně zlatíčko :-). Čistit Beníkovi kopyta je také trošku složité, s oblibou přitom odkopne člověka do rohu boxu, nebo škube nohama. Naštěstí není příliš tvrdohlavý a tak se dá čištění s pevnou rukou zvládnout celkem dobře. Na ježdění je jednoduše úžasný.
Gambrinus. Gam už bohužel na Zmrzlíku není. Také jsem na něm nikdy nejela, ale byl strašně fajn. Tenhle mladý poník se teprve zauččoval v ježdění, přesto si mě strašně získal. Čistit ho bylo také docela o krk. Přivázaný vyváděl jak ďas, při otvírání boxu se pokoušel utéct, což se mu několikrát podařilo (mě neutekl nikdy). Chytat ho někde o dva kilometry dál muselo být vážně zábavné. Občas zkusil, co se stane, když někoho kousne, ale to se brzy odnaučil. I když se neustále snažil utéct, měla jsem ho ráda tak, jako málo zmrzlických koní.
Kleopatra. Úžasná bílá klisnička, s jejíž majitelkou jsem se poznala osobně. Je prostě skvělá, má pohodlný cval, umí být velmi rychlá. Někdy má své dny, kdy je línější, jindy je zase plná energie. Ráda se šklebí, ale nemyslí to zle. Je to úžasná kobylka, na kterou nezapomenu.
Prcek. Jestli může mít kůň smysl pro humor, tak Prcík patří mezi koně, kteří ho mají. Kouše, je strašně líný, dříve shazoval jezdce, žádné děti ani začátečníky k sobě do boxu nepustí. Když ho nedržíte zkrátka nebo jezdíte bez bíčíku, máte u Prcka asi takovou šanci, jako jednonohá vačice na dálnici. Umí být rychlý, ale jen když nemá jinou možnost a nenecháte se od něj ani shodit, ani pokousat.
Samozřejmě tohle nejsou všichni koně, kteří se mi zapsali do paměti. Ještě se zmíním o dalších, ale zase někdy přístě :-).

Kopytlíkův příběh - 8. část

21. ledna 2009 v 10:08 | Minda |  Kopytlíkova rubrika
Tenhle díl je tak trochu o ničem, ale bude na něj zase navazovat další, ve kterém už bude trochu akce. Ok? Tak hezké počtení i pokoukání na koláž :-).

Kopytlíkův příběh - 7. část

19. ledna 2009 v 22:28 | Minda |  Kopytlíkova rubrika
Po dlouhé době zase nějaký ten příběh... docházejí mi nápady, pořtřebuju inspiraci ajsem unavená, tak mě omluvte, že to není nic moc :-).

Můžete kočku něco naučit?

14. ledna 2009 v 17:53 | Minda |  Kočky
Kočky jsou zvířata tak svéhlavá, svobomyslná a volná, že naučit něco kočku je prý nemožné. Ale zdání může klamat. Když kočka spolupracuje, velmi snadno se s ní dá domluvit. Kočky chápou, ale nechtějí poslouchat. Proč by měly? Proto, aby měl jejich "páníček" radost? Kočka si prostě nikdy nepřizná, že by nad ní mohl mít někdo moc. Nechce. Žádný páníček pro ní neexistuje. Žije s ním proto, že ho má ráda, nebo proto, že musí, ale dělat něco, z čeho nemá užitek ani zábavu, jen pro jeho potěšení, to je pro většinu koček naprostý nesmysl. Kočky dokážou mít "svého" člověka rády, ale jsou zkrátka příliš svobodomyslné, než aby to dávaly najevo poslušností. Ve většině případů jsou schopny si zapamatovat základní principy, a pokud je pochopí a nepřipadají jim z nějakého důvodu hloupé, přijmou je. Existují i tzv. klikátka, která vydávají zvuk, když je stisknete (kliknete). Můžete je použít, protože místo toho, abyste na kočku křičeli či jí jinak nevhodně trestali, jenom kliknete a zabráníte jí v nevhodném chování. Naopak když se zachová správně, pochválíte jí a můžete jí dát i pamlsek. Kočky jsou inteligentní. Brzy pochopí, co po nich chcete. Ale pozor! Tato metoda se týká pouze principů jako například aby kočka neškrábala pohovky, nelezla na stůl, chodila na kočičí záchůdek apod. (ale můžete je uplatnit i na venkovní kočky), nikoliv však kousků, jako například panáčkování, lehání si a podobné nesmyslné povely, které kočka nechce a nebude vykonávat. V tom případě má totiž víc rozumu, než vy.

Další splašený kůň :-)

12. ledna 2009 v 19:05 | Minda |  Zápisník
Zápisky o válce galské vám tu psát nehodlám, ale aspoň dám k dobru jednu mojí starší koňskou historku. Už je to hodně let (no hodně asi ne, ale víc než čtyři roky nebo víc určitě), kdy jsem jela poprvé (a naposledy) na normální koňský tábor (normální - tím myslím nepříměstský :-)). Tehdy to byl celkem otřesný zážitek, protože tahle "jízdárna" byla svým přístupem ke koním spíše podobná jatkám... sice přeháním, ale i když se kůň jen ohnal casem po mouše (a že jich bylo v létě celkem dost, znáte to), okamžitě dostal kopanec a řvalo se na něj, co si to dovoluje, mávat ohonem, dvakrát tolik, když nešťastnou náhodou někoho zasáhl a praštil ho žíněmi přes ruku, obličej či jinou část těla, která se vyskytla v blízkosti. Ačkoliv jsem jezdila na koni od čtyř či pěti let, dost jsem toho zapomněla a ani jsem si nepamatovala, jak se čistí kůň. A po letech jsem na koni jela sama bez vodiče... bylo to docela zvláštní. I ti, co nikdy na koni neseděli, museli objet několik kol sami (dostali nedostatečné a pro koně bolestivé instrukce typu "zatáhni za pravou otěž, když chceš zabočit doprava a naopak, a když budeš chtít zastavit, škubni oběma rukama"). Já jsem jen tak pro zajímavost koně pobídla, protože jsem byla zvyklá, že kůň na pobídku do klusu nereaguje, ale pro starší kobylu, která už byla zřejmě zcela poslušná, protože neměla jinou možnost, to byla pobídka dost silná, a tak mi v mému údivu naklusala. Vzpomínala jsem si na ten rytmus, který jsem měla dříve v těle, a vysedávala jsem zcela správně. Užívala jsem si pohodlný klus, jako kdybych takhle jezdila denně. A tak se stalo, že jsem se omylem dostala do pokročilé skupiny jezdců. Já, která si tehdy nevzpomínala ani na úplný základ ježdění, a byla na koně vždycky trochu levá. Neuvěřitelné. Ostatní jezdci v mé skupině plánovali, že za pár dní si udělají turnaj v parkuru, a já nedokázala ani vodit koně, aniž bych se mu pletla do cesty a nejméně desetkrát mi šlápl na nohu. Připadalo mi dost trapné, když jsem se ptala, co mám dělat, aby kůň zvedl zadní nohu k vyčištění kopyta, nebo jak se uzdí. Vážně nepříjemné... a právě tehdy se mi stalo, že jsme měli zase jednu hodinu, kdy se hodně klusalo. Při klusu jsem nezačala vysedávat (vážně nevím proč, protože to jsem uměla!), ale zároveň jsem se úplně povolila, ne jako v těžkém klusu, takže mě to trochu nadhodilo a dopadla jsem plnou vahou zpět do sedla. Nohy mi přitom bohužel vylétly ze třmenů a práskly z obou stran Konfetu (tu starou kobylu) do boků. Ta chudák myslela, že má nacválat, což také udělala. Funěla jako lokomotiva, přece jen nebyla nejmladší, a já na ní sotva držela a létala nahoru dolů, přičemž jsem nebyla schopná jakkoliv jí zpomalit nebo řídit. Běhala po celé jízdárně jako šílená a já jí stále skákala na hřbetě jako pytel (bylo mi dost trapně a navíc jsem měla celkem strach) a stále jí přitom neúmyslně práskala nohama do boků... nakonec se sama zastavila (resp. trochu jí zklidnily instruktorky) a já zírala, že na ní stále ještě sedím. Zároveň jsem se cítila trochu trapně, protože jsem nedokázala ani zpomalit ze cvalu do klusu... dnes už by se mi to nestalo, ale tehdy jsem si v klusu moc jistá nebyla a cval to byl můj první...

Vyjížďka

10. ledna 2009 v 14:26 | Minda |  Zápisník
Dneska jsme měli na koních jít na hodinovou klusovku do lesoparku... a já jsem si vybrala koně W, trošku línější kobylku, a to proto, že neměla sedlo. Ráda jezdím bez sedla, kór v zimě (koník hezky hřeje xD). Protože jsme se zapsaly na nahrazování celkem brzo (v deset nebo jedenáct nebo tak nějak :o)), mohly jsme (konečně) i sedlat a uzdit. Kromě toho, že mi klisna W opět nechtěla otevřít tlamu na udidlo to bylo super. Potom jsme vyjeli - vepředu Jezdkyně Z (naše trenérka) na bílém valachovi U a za ní my na huculkách. Jela jsem poslední a kobylka W se táhla jak šnek (pro změnu), takže jsem měla celkem slušnou mezeru. Měla jsem sice bičík, jenže já ho strašně nerada používám... takže i přes veškeré pobízení se klisna W neuvěřitelně pomalu plazila. Aspoň při klusu nebyla tak pomalá, i když občas to vypadalo, že přejde do kroku, což je u ní celkem běžné, pokud si nedáte pozor. Ale jinak byla neobyčejně rychlá, na své poměry. Už jsme byli v druhé polovině vyjížďky, když kobyla W nějak zneklidněla. Neustále se ohlížela, škubala hlavou, odmítala jít ke straně silnice a podobně. Pak se zas celkem uklidnila. Najednou se však polekala a splašila. Z líného tempa kroku přešla do prodlouženého cvalu, během pár vteřin se dostala šílenou rychlostí před všechny koně. Cestou nakopla klisnu Y, což jí polekalo ještě víc a strhla všechny koně do šílené honičky. Koně se rozběhli vpřed s rozšířenýma nozdrama a očima plnýma strachu. Nikdo je nedokázal udržet. Ani jezdkyně Z, naše trenérka, koně U nezpomalila. Postupně však přešla do normálního cvalu, společně s ostatními, jenom lekavé kobylce W to chvíli trvalo, než se zklidnila. Na příkaz jezdkyně Z jsme sesedly a s hrůzou zjistily, že jedna z nás chybí. Za chvíli se však tahle jezdyně X našla - klisna Y se s ní totiž poté, co jí nakopla W, vřítila do mezi stromy a nebýt toho, že se jezdkyně X chytila stromu (a následně spadla z koně i stromu), asi by do nějakého statného dubu narazily. Navíc jsme zjistily, že kobylku W splašily boby jedoucí po cestě za námi - hlídaly jsme si všechny směry, ale že pojedou boby za námi, s tím nikdo nepočítal. Ani klisna W. Jinak to však byla naše nejlepší vyjížďka, protože málokdy se protáhnete při prodlouženém cvalu a tak, že se dokonce nikomu nic nestane (nepočítám naražený bok jezdkyně X). Když jsme dojeli ke stájím, mohli jsme zase odsedlat, oduzdit a vyčistit kopyta svému koni, což jsme ocenily. Pak jsme koníky odvedly na jízdárnu (místo do výběhu, protože na jízdárně bylo víc prostoru), šly nahoru do šatny a povídaly si o tom, kdy si tuhle šílenou vyjížďku zase zopakujeme...

WolfDog

4. ledna 2009 v 12:25 | Minda |  Chvíle inspirace
WolfDog.
Vlk, nebo pes?
Vlčák, nebo doga?
Noc, nebo den?
Černá, nebo bílá?
Štěstí, nebo smůla?
Oheň, nebo voda?
WolfDog.
Potkala jsem psa. Byl divoký jak vlk.
Vlk i pes.
Ten pes byl kříženec vlčáka a dogy.
Vlčák i doga.
Právě zapadalo slunce, noc se lámala a přicházel den.
Noc i den.
Obojek toho psa byl černobíle kostkovaný.
Černá i bílá.
Zakopla jsem a upadla, ale zas jsem vstala a pozvedla hlavu.
Štěstí i smůla.
A pak jsem se podívala do dáli. Bylo tam širé moře, nad kterým se sklánělo krvavě rudé slunce.
Oheň i voda.
WolfDog.


Kopytlíkův příběh - 6. část

2. ledna 2009 v 10:07 | Minda |  Kopytlíkova rubrika
Další část příběhu o Kopytlíkovi :-)