Květen 2009

Maska se vzpomínkou na rtech

27. května 2009 v 19:43 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Tahle škraboška ve skutečnosti žádné rty nemá. Vyrobila jsem jí v prosinci, kdy jsme měli zimní esteťák. Na ten poslední večer mám vzpomínky, které se mi také docela zapsaly do paměti, ale to teď řešit nechci. Myslela jsem jinou vzpomínku.

Později jsem masku fotila z různých úhlů a teď to splácala dohromady. Při pohledu na výsledek se ve mě probudila jedna vzpomínka... jenže mám jenom takový zvláštní pocit, vybavuji si něco, ale nedokážu říct, o co v ní jde. Ale ten POCIT.

Stejně jasně, jako vnímáme třeba radost nebo stesk při některých vzpomínkách, já při téhle (a několika dalších) cítím takový podivný ten divný pocit. Neexistují slova, která by ho popsala.

Je v tom nějaká zvláštní bezmoc, vábení, vše je zpomalené... a klidné - takový vnitřní klid i neklid zároveň. Jako kdyby uvnitř vzpomínky nějaká vlna neuvěřitelně pomalu něco promílala. Něco se neustále opakuje.

Tenhle pocit mám už poněkolikáté. Pamatuji si, jak jsem ho poprvé zažila - tehdy se mi zdál sen. Byl velmi krátký a vzpomínám si jen matně. Navíc, ať se snažím sebevíc, zjistila jsem, že bez poznání toho pocitu nikdy nedokážu popsat, co se dělo. Nejde o děj, ale právě o ty emoce...

V jakési zvláštní skleněné nádobě (připomínalo to poklop na dorty a koláče) se na podložce napuštěné desinfekcí pohybovalo cosi malého. Vypadalo to jako maličký člověk, ale bylo to nějaké neohrabané, lidské rysy to mělo jen náznakem (asi tak, jako kosmonaut ve skafandru). Pamatuji si, že někdo řekl, že je třeba odebrat vzorky DNA, nebo co. A taky toho tvora uspat. Do poklopu se vsunula injekční stříkačka (neptejte se mě, jak se tam vsunula, sama nevím), zajela do svalu a tvor se sklátil k zemi.

To bylo vše. Musím říct, že jsem cítila trošku něco jiného, ale základ pocitu je stejný jako u té masky, nebo u dalších.

Možná jsem blázen, ale když jsem jednou seděla a zírala do prázdna (má oblíbená činnost), začala jsem (celkem neúmyslně) provozovat cosi jako snění za bdělého stavu, až na to, že bez obrazů. Prostě jen zvuky. Nebyly rozhodně souvislé. Prostě jsem slyšela hlasy, které šeptaly pomatená slova (a i když jsem věděla, že jsem prostě jen dala na chvíli oddech mozku a fantazii, takže se teď všechna slůvka motají dohromady, tak jsem se chvíli nedokázala 'probudit'). Dost často nebyla slova dokončená. Zněla dočista jako ševelení stromů, ale nebyly to pouhé zvuky, nýbrž slova.

O něco později se mi zdál sen (tentokrát v noci). Ta změť hlasů tam vystupovala jako jediný zvuk. Celé to bylo jen o lese. Vím, že tam bylo všude kapradí, les byl listnatý a šuměl. Pamatuji si barvy. Spousty barev. Možná to byly vlající fáborky přivázané na rukou dívek (nebo víl? těžko říct), které zde pobíhaly, možná měly na sobě barevné šaty. Možná obojí. Nevím. Ale vím, že jsem z toho snu měla husí kůži...

Ten šepot jsem už nikdy neslyšela. I když si ho dokážu jasně vybavit. I z něj jsem měla takový pocit. Zase se lišil, ale měl stejný základ jako ostatní.

A pak jsem se dívala na cosi japonského. Nějaký tvor se tam ve fantazijním světě pomalu plazil (už nevím, co to bylo za stvoření, nevzpomínám si). Nemluvil, neměl ústa, jenom tak zvláštně vzdychal. A zase ten pocit.

Tak či tak, je to prostě všechno divné. Jinak, nesnažte se v tom obrázku hledat taky něco podobného. Mám dojem, že ten pocit vznikl jen v mé hlavě, a tudíž ho tam asi nenajdete :o). Buďte rádi.


Všeobecné info o mém ježdění

24. května 2009 v 14:37 | Minda |  O mně
Jak jsem zjistila, skoro polovina z vás vůbec netuší, že jezdím na koni :o) (styďte se!). Tak tady mám nějaké info o tom, které koně jezdím:

Koně: hlavně huculové.
Jeřabina, trochu línější, tvrdlohlavá kobylka, umí být hrozně rychlá, ale obvykle je nejpomalejší;
Jizera, malá kobylka s kratším krokem, obvykle dobrá;
Hornička, v žádném případě ne líná, mo hodná, ale s krátkými chody;
Paoma, s tou sdílím lásku ke cvalu, trošku plašivá, divočejší, velmi rychlá a tvrdlohlavá;
Bajka, nevycválaná a nevypočitatelná kobylka, kterou jsem si ale zamilovala :o);
Sára, občas náladová, umí být dost tvrdohlavá, ale jinak rychlá;
Pohoda, rychlá, ale občas má dny, kdy se jí do ničeho nechce.
Pak také jiní, ale v poslední době hlavně těchto sedm :o).

Chody, které ovládám:
Krok, klus, cval, kontracval. Prodloužený cval, trysk a podobné se nepočítají, protože dostihy vážně neběhám, a tak se do situace rychlejšího chodu než je obyčejný cval dostanu jen ve chvíli, kdy se kůň splaší či dostane částečně mimo kontrolu - a to se nedá počítat jako "chod, který ovládám".

Co ovládám z drezury:
Jak jsem zjistila, někteří nazývají i ty jednoduché jízdárenské povely drezurou. Tudíž umím:
Velký kruh
Malý kruh
Od stěny ke stěně
V kruhu změnit směr
Obloukem změnit směr
Diagonálou změnit směr
Vlnovka o třech obloucích
Půl jízdárny změnit směr
Ze středu změnit směr
Kontracval
Couvání
Obrat kolem předku
Vše v klusu, lehkém, těžkém, ve stehenním sedu...

Co ovládám z parkuru:
Aktualizace, listopad 2009: Klusové a cvalové kavalety, nízké terénní i jízdárenské překážky.

Co mě nejvíc baví:
Cválat bez třmenů nebo ještě radši bez sedla a na volné otěži :o)), komunikovat s koněm ze země, krotit některé koníky (Báju ♥♥♥), jezdit na cvalovky nahoru do lesoparku či po Českém ráji (viz Vápno) nebo jen tak volně cválat po poli ve stehenním sedu... ale baví mě už být s koňmi, miluji čištění (tedy, pokud nemusím čistit Beníka, Prcka a podobné - o ty se tedy starám maximálně o prázdninách). Méně už mě baví některé práce jako kydání, přehazování hnoje, odvážení kolečka atd., ale taky to někdo dělat musí... už proto chodím přes léto na Zmrzlík - abych nevyšla ze cviku :o). Kydání ke koním patří a když na to přijde, je to i docela sranda:D:D.

Na co jsem naprosté poleno:
Na hodně věcí :o). Na pobídky ve stehenním sedu, nacválávání, na paty a špičky, na nohy ve třmenech při cvalu (prostě se mi líp cválá bez třmenů, no :o))... je toho mnohem víc.

Rozhodně nejsem žádná extra jezdkyně, umím toho celkem málo, mám se dost co učit - pozitivní je, že "vím, že nic nevím." (Sokrates)

Moje PC tvorba - Klidná jízda v anglickém stylu

23. května 2009 v 9:21 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Sice je mi sympatičtější westernový než anglický styl ježdění (stačí se podívat na některé namyšlené nány, které myslí jen na vlastní úspěchy, a blaho koně je jim naprosto ukradené - neříkám, že všichni angličtí jezdci se chovají špatně, nebo že jsou ti westernoví bůhvíjak skvělí, ale často platí, že western je uvolněnější a přístupnější vůči koni), ale věnuji se anglii, takže i tahle kobylka byla kreslená v anglickém duchu.

Je míchanicí všech možných koní, které jsem poznala. Když se podívám třeba na nohy té kobylky, myslím na Kleopatru, na její klidný, pohodlný klus i cval, a při pohledu do očí si zase vzpomenu na Paomu, která má vždycky v očích takovou zvláštní jiskru.

Na anatomii toho koně nehleďte; to jsem nikdy úplně neovládala. Ta levá zadní spěnka je tak divně vytočená, jako kdyby byly nohy do O. Když se tak dívám, těch chyb je tam nespočet. Ale buďte trpěliví, já se kreslit naučím :o).



Netradiční TEST - Když poník...

20. května 2009 v 16:18 | Minda |  Koně
Když poník běží tobě naproti, pomyslíš si...
a) Běží ke mě! Má mě rád...
b) Chtěl by asi tu mrkev, kterou mám v ruce. Musím mu jí dát!
c) Je nadšený, že je krásný den!

Když poník kousne do dlaně, a i když ti nic neudělá, bolí to; tak si řekneš...
a) Jemně mě okusuje, protože by mě nejraději celou láskou snědl!
b) Jenom se snažil sníst cukr, který jsem mu podávala.
c) Nedával pozor, udělal to omylem.

Když poník při sedlání přešlapuje, usmíváš se s myšlenkou, že...
a) Se jistě těší na to, až spolu vyrazíte na vyjížďku, protože tě jednoduše miluje.
b) Se jistě snaží dostat k hromadě sena v rohu boxu.
c) Je nějaký plný energie a snaží se jí vybít.

Když poník odhání mouchy a zasáhne tě ocasem, myslíš si...
a) Chce mě určitě upozornit, že mám o něj projevit ještě větší zájem, protože mě má strašně rád.
b) To nic.. ale nejspíš bych mu mohla dát nějaké jídlo, v tom horku docela běhal a musí mít hlad.
c) Musím si stoupnout dál.

Výsledky najdete zde. Jinak, nepište mi, že jezdíte na normálních koních, a tudíž vás tenhle test nevystihuje. Ani já vážně nejezdím na shetlandských ponících, ale vyhodnocení na poncly sedí nejlépe...

Gobi a Šmudlinka...

19. května 2009 v 8:57 | Minda |  Moje zvířátka
...už nejsou na tomto světě. Gobískovi selhalo srdíčko stářím a Šmudlinka podlehla infekci. Jsou pochováni na nejkrásnějším místě, které znám.

Jiskří už asi zůstane sama. Nechci, aby se opakovalo to všechno potřetí.

Šmudlinko, Gobíšku, nikdy na vás nezapomenu. I ten krátký čas, který jsem s vámi strávila, byl ten nejkrásnější. Děkuji...

KOMIX - Kočky a slunce

13. května 2009 v 17:40 | Minda |  Moje zvířátka
Můj první kočkovský komix, aneb jak se kočky slunily :o). Účinkují Síba, Minážek a Pusík. Snad se vám bude líbit.. fotila i popisovala jsem já, celé čistě moje práce. Tak nekopírujte ani se zdrojem! Ani se zdrojem, ani se zdrojem! Stejně jako nic na tomto blogu.


Nemocná Šmudlinka

8. května 2009 v 11:31 | Minda |  Zápisník
Když jsem včera přišla ze školy, chtěla jsem se s myškami přivítat. Najednou vidím, že Šmudlinka nereaguje na moje volání a je nějaká divná.

Seděla v misce (která je zavěšená cca 10 cm nad dřevěnou plošinou). Pokusila se seskočit dolů, ale tak nějak spadla a rozplácla se na boku na té plošině. Zpomaleně se zvedla a malátným krokem se doplazila k okraji, odkud spadla dolů. Opět na bok.

Vzala jsem jí a zkoumala, zda není zraněná. Namísto toho se mi s obtížemi zkoušela vydrápat po tričku na rameno. Obvykle je to záležitost vteřiny, než vyběhne nahoru, ale teď udělala dva kroky, chvíli visela na tkanině, a pak se znovu odporoučela dolů. Nedokázala se normálně pohybovat.

Převrátila jsem jí na záda, abych zjistila, do jaké míry má špatné reakce. Poloha na zádech, kdy má odhalené zranitelné břicho, je v přírodě ta nejnebezpečnější. Když bych se pokusila zdravého osmáka převrátit na záda, pravděpodobně bych to odnesla v lepším případě škrábancem a pobouřeným pískáním. Šmudlinka mi místo toho ležela na dlani a jenom slabě se pokoušela obrátit se zpět. Věděla jsem, že je hodně zle. Takhle se musela chovat ve svůj poslední den života Kapička... (Kapko, vzpomínám na tebe, nikdy nezapomenu, jaká jsi byla!)

O tom, že jsem musela poprosit dědu, aby mě svezl k veterináři, protože taťka byl v práci, vám tu rozprávět nemusím (i když musím říct, že jsem dědovi a babičce za to neskonale vděčná).

Bohužel jsme museli půl hodiny čekat, protože se otevíralo až za 20 minut (a deset minut bylo zpoždění veterináře). Byli jsme první na řadě (za námi perská kočma a nějaký pes, asi belgický ovčák).

Veterinář si vyslechl moje líčení příznaků. Pak vzal injekční stříkačku, chytil Šmudlinku za kůži na krku (vůbec se nebránila, i když to obvykle nesnáší). Dal jí injekci, "aby se probrala". Jakmile vytáhl jehlu a pustil osminku, ta vyrazila šílenou rychlostí a dvakrát obletěla přenosku (tak rychle běžet jsem jí nikdy neviděla, docela by mě zajímalo, co v té injekci bylo, protože to zapůsobilo okamžitě).

Pak měla dostat antibiotika na dva dny, opět injekčně. To už však byla celkem vzhůru, takže veterináře kousla a nenechala se chytit. Navlékl si rukavici (kterou shodou okolností míval i při chytání koček, byla toho samého typu jako ta, kterou Mindík prokousl), po pár nezdařených pokusech znovu Šmudlinku uchopit za kůži na krku jí prostě přidržel a injekci jí dal do zadečku.

Šmudlinka se chvíli honila za rozbolavělým místem, pak se rozplácla na bok, ztuhla s nohama částečně ve vzduchu a vystavila nám ho. Po chvíli se opět zvedla a snažila se olízat si ránu, přičemž zjistila, že na ní nedosáhne. Znovu se rozplácla a zmateně běhala sem a tam.

Držte palce, ať se uzdraví. Teď pobývá v přenosce, uvidíme, jak jí bude zítra, a když dobře, tak jí pustím zpět do klece k Jiskří. Když špatně, půjdeme na přeočkování. Každopádně už vypadá lépe.

Moje PC tvorba - Odkaz Bouře

7. května 2009 v 16:03 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Bouře se ocitla v neznámé krajině. Otevřela oči a rozhlédla se. S doširoka rozevřenou tlamou zavrčela na párek svišťů, který zmizel v bezpečí své nory. Několika skoky se prohnala kolem vřesoviště a ocitla se na otevřeném hřebeni hor. Potěšeně hrdelně zapředla. Byla volná.

Dál si příběh domyslete sami :o)... jinak, Bouře je puma, ne ta holka na obrázku níže. Obrys Bouřčiny hlavy vidíte tam vpravo.

Moje PC tvorba - Pláž

4. května 2009 v 21:41 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Všechno kreslené jen mnou, jako ostatně vše z mé tvorby. Jdu spát, jsem strašně unavená. Zítra tu nebudu snad vůbec. Ahoj všichni :o).

P.S. Omluvte mě, ale nejsem schopná napsat souvislou větu. A to červené, co štípe Kopytlíka do ucha, je krab.

Kopytlíkův příběh II. - část druhá (a také jedenáctá)

2. května 2009 v 11:25 | Minda |  Kopytlíkova rubrika
Druhá část druhé série příběhů. Zároveň v pořadí jedenáctá Kopytlíkova příhoda. Není to tolik napínavé - ale bude. Těšte se na příště.