Červen 2009

MossStar & MicroSoft

28. června 2009 v 18:29 | Minda |  Moje tvorba pro vás
Pokud jste dost pozorní, asi vám neuniklo, že existuje jakási Mechoočka, ale jenom šedesát procent z vás ví, že je to moje druhá přezdívka. Ano, pokaždé, když se někdo zmíní o Moss, Mossstar, Mosspaw, Mosseyed, Mossince, Mechové, Mechoočce, Mechové hvězdě atd., mluví o mé osobě.

Už jistě víte, že Microsoft zrovna dvakrát nemiluji (doufám, že jste viděli mojí antiIE animaci :o)). Krom toho jsem se od Carr docela nedávno dozvěděla, že Arial je CELÝ ZKOPÍROVANÝ z jiného fontu (font = druh písma). Ten font se jmenuje Helvetica. To si zapamatujte :o). A Arial už prosím nepoužívejte...

Jinak, Arial se od Helveticy liší mimo jiné tím, že dva úhly u písmene "t" jsou zkosené (u Helveticy rovné). Proto ta ostrá věc (meč, mačeta, nožík - říkejte si tomu jak chcete), která usekává zkosenou čáru, aby byla rovná.

Zbytek moc neřešte. Jinak, ta kočina, která řiká cosi o "t" a "t", je sama Carrinka. Ona je totiž do fontů a vůbec všeho proti Microsoftu docela dost zapálená xD...

Klikněte na Celý článek.


Kopytlíkův příběh II. - část dvanáctá a třetí

26. června 2009 v 8:47 | Minda |  Kopytlíkova rubrika
Díl trošku o ničem, ale je důležitý. Tentokrát žádné nože na krku. Příště ale bude větší akce... snad, možná :o). Ať se líbí. Omlouvám se, je myslím trochu kratší než předchozí.


Školní výlet bez školy - Jak to bylo?

23. června 2009 v 13:45 | Minda |  Zápisník
Pokud přelouskáte tenhle článek, máte za sebou (od začátku věty Byla jsem teď... až do konce) přesně 861 slov, která mají kolem 5 000 znaků. Pokud si tenhle článek z lenosti nepřečtete, styďte se :o).

Byla jsem teď od pátku do neděle (19.-21.6.) na tom neoficiálním školním výletě... bylo to naprosto úžasný :o). Jelo nás devět, z toho šest holek a tři kluci. Původně měl přijet (v sobotu) ještě jeden kluk, ale nakonec jsme mu napsali, ať nejezdí, že je nás moc. Nebyla to tak úplně pravda, ale věděli jsme, že by nám ten pobyt mohl celkem dost zkazit.

Docela jsem se obávala, jak to dopadne. Jeli jsme sami na chatu (tím myslím bez jakékoliv dospělé osoby :o)) a to ve složení, jaké jsem ještě neviděla. Zkombinovala se parta lidí, kteří ve škole prohodili mezi sebou nějaké to slovo, ale nebyli to rozhodně nějak extra nejlepší kamarádi. Musím říct, že jsem se rozmýšlela, jestli vůbec pojedu. A ta volba byla zlatá!

Stála jsem na místě srazu pochopitelně jako první. S krosnou na zádech a ještě jedním menším batohem jsem vypadala přesně jako jeden z těch bezohledných turistů, kteří do vás v hromadné dopravě vrážejí a válcují svými zavazadly. Za chvíli naštěstí přišly holky, později jsme se sešli všichni.

Potom jsme společně dojeli na nádraží, kde jsme vedli vášnivou debatu o lístcích. I když se místenky už řešily, nebylo až do poslední chvíle jisté snad nic. Nakonec se nám podařilo nacpat se do autobusu (kde jsme zabrali devět míst úplně vzadu, takže měli všichni spolucestující ohromnou radost) a o něco později vystoupit v Doksech.

Získali jsme klíče a dvě kola. Nakonec se nám podařilo úspěšně doputovat až ke krásné dřevěné chatě :o). bylo celkem pozdě. Usídlili jsme se, pak jsme šli za stmívání hrát volejbal, později badminton (to už byla tma). Nakonec jsme zalezli dovnitř, ale jelikož se nikomu nechtělo spát, tak asi o půlnoci jsme šli ještě ven. Řekla bych, že na prohlídku okolí, viděli jsme však velký nic.

Já ještě s kamarádkou jsme byly vzhůru a kecaly až do čtyř ráno. V osm jsem se vzbudila, podařilo se mi vyhrabat se ze spacáku, dokonce jsem patřila k nejčilejším. Potřebovali jsme dokoupit ještě něco k jídlu, ale byli jsme tři, a kola jenom dvě. Takže jsem celou cestu (já osobně jsem tvrdila, že měla kolem dvou kiláků, ale ostatní říkali, že tři nebo čtyři) běžela vedle kol. Zpátky jsme zajeli pro další kolo. Bylo to vážně úžasné. Motala se mi trochu hlava, což na naloženém kole to nebylo zrovna ideální. Přece jenom spát čtyři hodiny a pak zcela bez dodání energie běžet X kilometrů dlouhou cestu neni dvakrát jednoduchý.

Podařilo se nám ale náklad celkem bez problémů dovézt. Dokonce ani vajíčka se nerozbila (je mi záhadou, jak se nám to podařilo). Začali jsme mluvit o tom, co se bude dít dneska. Měli jsme celý den času, takže jsme chtěli jít na Beděz. Dvě holky se od nás odpojily, protože se jim nechtělo (ty nakonec šly k Mácháči), takže nás šlo sedm.

Kluci měli mapu a buzolu, takže nás vedli co možná nejdelší oklikou. Dostali jsme se ale díky tomu k doslovně borůvkovým plantážím a obrovskému skalnímu útvaru známému jako Králův stolec. Nakonec jsme se dostali až k Bezdězu, kde jsme odmítli jít s průvodcem, jelikož jsme se nechtěli mačkat mezi masou lidí, která se valila hradem :o).

Prohlédli jsme si hrad, napsali pohled naší milé třídní (snad to nevezme jako provokaci) a najedli se v podhradí. Když jsme se vrátili, hned jsme se vrhli do kuchyně. Recept na palačinky znal ale každý jiný, nemohli jsme se dohodnout. Krom toho jsme některé speciální ingredience stejně postrádali. Nakonec jsme vytvořili takový mix všech názorů, doplnili od oka vším, co bylo třeba.

Jelikož žádná teflonová pánev v kuchyni nebyla, podařilo se nám připálit obě dvě prastaré pánvičky. Potom jsme začaly smažit na takovém tom 'pekáči, kterému chybělo jedno držadlo, ale jinak celkem držel pohromadě. Tady se mi (na to jsem celkem hrdá, protože v těch podmínkách to byl div) podařilo usmažit první palačinku. Přebrala jsem roli vrchní palačinkářky, oběd byl nakonec celkem zdárně dokončen.

Pak jsme se rozdělili - někdo šel sbírat borůvky (včetně mě) a ostatní zůstali v chatě, kde nafotili cosi jako fotoromán (uložili mi za úkol sestavit texty a dát tomu grafickou podobu). Očividně se u toho bavili, protože když jsme se vrátili z borůvek (s jednou sklenicí plnou tohoto ovoce, ale pobodaní od muchniček jak cedníky), byla zábava v plném proudu.

Později jsme uvařili pudink, který se jako vždy mírně připálil, takže mezitím co ostatní hráli flašku, já jsem se ho snažila vycídit. Večer jsme ještě kecali (poslouchat ty naše diskuse by pro nezasvěcené asi nemělo smysl, ale podařilo se nám sestavit několik docela zajímavých hlášek, které jsme neustále omílali stále dokola - bylo to sice krapet ohrané, ale rozhodně sranda).

Večer jsme se jako "píďalky" ve spacácích namačkali všichni do jednoho pokoje na dvoulůžko. Nakonec ale skoro všichni odpadli, protože se takhle nedalo spát. Flámovalo se sice až do šesti ráno, já jsem se ale rozhodla jít spát už ve tři. Byla jsem tak mezi prvními.

Druhý den se vstávalo až v jedenáct. Pak už jsme jenom balili a vařili špagety (toho už jsem se neúčastnila, měla jsem všeho dost). Cestou jsme se domlouvali, že se zase sejdeme, nejspíš až v září, ať už tady nebo jinde... protože tenhle víkend byl naprosto neopakovatelný :o).


Školní výlet bez školy - už se jede!

19. června 2009 v 13:47 | Minda |  Zápisník
Š:"Vážně chceš udělat dvacet palačinek?"
L:"No jasně, proč ne?"
E:"Moment! Zapomněli jsme na olej!"
L:"No jo! Musíme ho koupit. Kdo si to vezme na starost?"
~ ticho ~
K:"Tak třeba já."
L:"Ok."
K:"Dotaz: kde přesně je sraz?"
L:"No, ještě to neni úplně jasný..."
~ dlouhé dohadování ~
L:"Tak fajn. A ještě něco - chcete koupit místenky, nebo to risknem?"
M:"No, já bych je koupila."
B:"Já taky."
L:"No, já bych to totiž musel ještě teď zařídit. A stojí to asi o dvacku víc."
K:"Koupíme je, ne?"
L:"Uděláme hlasování. Kdo je nechce?"
~ nikdo se nehlásí ~
L:"A kdo je chce?"
~ houf rukou ~
L:"Dobře."
K:(mluví k E.)"Jakej olej mám koupit?"
E:"Slunečnicovej...třeba..."
K:"No, radši řepkovej."
E:(ušklíbne se)"Tady někdo poslouchal paní profesorku Kindermannovou, co?"
~ zvoní ~

Tenhle rozhovor (nebo aspoň v podobném znění) jste o jedné z přestávek mohli zaslechnout před učebnou dějepisu. Ano, právě dnes jedu na ten nás neoficiální školní výlet (ten oficiální nám kvůli údajné nekázni -celkem nespravedlivě- zrušili). Sice se zúčastní jenom deset spolužáků, ale řekla bych, že to bude stát za to. Olej se nakonec koupí až na místě...

Zajímavý test logického uvažování - jsou myši hranaté?

17. června 2009 v 7:01 | Minda |  Tak tohle stojí za to!
Myši hranaté sice nejsou, ale co by bylo, kdyby byly, a kdyby lidé s fialovými vlasy nebyli mladí... Tenhle test je hodně zajímavý, doporučuju :o). A pochlubte se, kolik jste měli bodů!

http://edenik.elka.cz/otestujte-sve-logicke-mysleni/


Přirozená komunikace

15. června 2009 v 14:13 | Minda |  Koně
Prosím, abyste tento článek brali jako vyjádření mého vlastního názoru. Je to psáno celkem laicky, to mi prosím omluvte. Je to jen a jen můj pohled na přirozenou komunikaci. Názory i kritiku uvítám, ale komentáře typu "p!sHe$h t@M nApRoO$tÝ kR@w!nQy!!!" mě vážně příliš nezajímají. Děkuji :o).

Ti z vás, kterým se poštěstilo podívat se na svět ze sedla, chodit do jezdeckého oddílu či si dokonce pořídit si koně vlastního, nejspíš budou vědět, o čem mluvím. Lidé byli koňmi okouzleni odpradávna. Pohled na majestátní cval arabského hřebce rozbuší srdce i "nekoňákům".

Mluvím o tom, zda jste se "podívali na svět ze sedla". Jenže dobrý jezdec by měl mnohem více času strávit na zemi, než na hřbetě koně. Nemyslím tím samozřejmě, že máte padat :o). Míním tím práci ze země. Ta je stejně, nebo snad ještě více důležitá, než ta ze sedla. Komunikovat s koněm jen ze země je možné, ale práce výhradně v sedle nikdy nepovede k brilantním výsledkům. Kůň bude akorát zmatený, poslouchat bude z nutnosti, vyvinou se u něj zlozvyky. Kdepak, práce ze země je naprosto nezbytná.

Každý, kdo se jezdectví věnuje, možná i někdo z milovníků koní, kteří ve stáji nemohou trávit svůj čas, určitě zaslechl něco o přirozených metodách komunikace s koňmi. Těchto metod je mnoho. Lidé, kteří se přirozené komunikaci věnují, si říkají různě. Někteří se nazývají "zaříkávači koní", jiní "horsemani", ale jejich snahy a cíle jsou velmi podobné. Mají zájem komunikovat na základě přirozených metod, vybudovat si s koněm harmonický vztah.

Proč je přirozená komunikace důležitá? Divocí koně musí být neustále v pozoru. Když nejsou dostatečně ostražití, mohou za to zaplatit životem. Proto mají často strach z věcí, kterým my nevěnujeme pozornost. Lidé totiž nejsou zvyklí přemýšlet jako kořist. Když se kůň splaší, ale hned poté, co se uklidní, následuje rána bičíkem, je z toho zvíře zmatené. Proč ho člověk trestá? Vždyť se mu právě podařilo utéci před "strašákem" a zachránit tak sobě i jemu kůži. Udělal něco špatně?

Nezáleží na tom, zda jde o klidného chladnokrevného valacha patřícího vašemu strýci, nebo vašeho vlastního divokého fríského ročka. Důležité je, abyste se naučili vnímat duši koně, pochopili, proč se vzepjal nebo vás shodil, proč nechce nacválat, a naopak mu vysvětlili, co po něm chcete.

Samozřejmě to neznamená, že koníkovi zvýšeným hlasem oznámíte, ať se laskavě chová slušně a neplaší se. Akorát by se polekal tónu vaší mluvy. Koně nerozumí lidské řeči - mohou pochopit význam několika slov, spojí si pochvalu "Hodný koníček!" třeba s pohlazením, rozhodně však nemůžete čekat, že budou nadšeně poslouchat vaší rozmluvu o plánech na prázdniny.

Budou se soustředit na tón hlasu, posunky, postoje, myšlenky, které z vás budou vyzařovat. Koně kladou důraz na řeč těla. Nerozumí řeči jako takové. Jak jsem zmínila, dokážou pochopit, jakou náladu máte, ale nebudou rozlišovat, zda mluvíte o koze nebo o voze. Pochopí, pokud vyslovíte slovo, o kterém mluvíte často (může to být slovo spojené s pamlskem, hrou, pohlazením...), dokážou adekvátně reagovat, nic víc. Pro koně je těžké pochopit, proč trávíme tolik času mluvením. Oni dokážou jediným postojem těla vyjádřit, co si myslí.

Koně mají jiné myšlení než my. Lidé myslí ve své rodné řeči, ale rodná řeč koní se skládá hlavně z řeči těla (obsahuje i zvukové projevy - řehtání, frkání...). Vzpomínám si na kostku pro batolata s obrázkem koně, která zaržála, když se s ní zatřáslo. "Jak povídá koníček?" ptaly se šťastné maminky svých malých potomků. "Ihahá," odpovídaly děti.

Jenže opravdoví koně víc než "Ihahá" mluví právě řečí těla. Jejich myšlení je tedy založené na pocitech, postojích. Pokud jsme ochotni a schopni respektovat tento fakt, budeme moct začít komunikovat s koňmi jejich vlastní řečí.

Výše jmenované případy však platí spíše pro ty z vás, kteří mají nějaké jezdecké zkušenosti. Co když jste u koní poprvé, ale chcete začít ze správného konce? V tom případě není nic snadnějšího, než si zajít na některou z jízdáren, kde se věnují přirozené komunikaci. S sebou si vezměte dobrou náladu, pozitivní přístup ke koním i lidem, cyklistickou nebo jezdeckou přilbu (na většině jízdáren vám přilbu půjčí, ale pro jistotu si vezměte třeba i tu cyklistickou s sebou, pro případ, že by byly všechny helmy půjčené, pokud chcete jezdit častěji, rozhodně je nanejvýš vhodné pořídit si vlastní jezdeckou helmu), nějaké sportovní oblečení, do toho se počítají i delší kalhoty (někdo to považuje za nesmysl, ale delší nohavice jsou lepší, abyste neměli odřené nohy) a sportovní boty (pozor na obrovské pohorky, ty si rozhodně neberte!).

Vaše cesta nyní může vést k jedné z jízdáren věnujících se "horsemanshipu" (horsemanship = přirozená komunikace, doslova vztah člověka a koně, z anglických slov man - člověk, horse - kůň a relationship - vztah). Jedněmi z horsemanů v České republice jsou například Václav a Bára Bořánkovi, Milan Kovář, Jiří Strejc, Honza Bláha, Romana Krásná, Jiří Benda, Svatopluk Tomíšek, František Špatný, Adéla Císařová, Zuzka Prokopová, Tom Sychra, Frederik Bednář a další.


Mikýk - foto

8. června 2009 v 6:44 | Minda |  Moje zvířátka
Jelikož jdu za chvíli na autobus, jenom sem hodím fotky Mikynky. Tady jsou ty z prvního dne, slátané dohromady. Není jich, pochopitelně, moc, mnohem víc jsem se snažila získat její důvěru, než jí vyfotit. Včera jsem už byla velmi blízko důvěry - různě jsem jí krmila a lákala, pak jsem udělala pokus - sedla jsem si o něco dál, dělala jsem, jako že jí ignoruju a že mě děsně zajímá ta konzerva. Hrabala jsem se v ní... a Miký přišla až ke mě a otřela se o mě... pak mi jedla z ruky... byl to vážně pokrok. Teď ještě za ní nepřestat chodit, domluvit to s panem domácím, a s PUSÍKEM!!!

Když jsem se zrovna radovala nad tím, jak je Miký přátelská, přiřítil se Máca a za ním Pusík (nevím proč, ale Pusík má tendenci všechny ostatní kočky prohánět, i když je kromě Sibirky nejmenší). I když jsem věděla, že to Mikynku poděsí, musela jsem zasyčet. Jinak by Pusík neutekl.

Všechny tři kočky se rozutekly. Když jsem šla později za Miký, důvěra byla tatam. A odznova...


Mikýk se vrací!!

5. června 2009 v 21:16 | Minda |  Zápisník
Přehršle otazníků, vykřičníků, teček, čárek a bůhví čeho svědčí o nevyrovnanosti pisatele, ale já jsem tak rozrušená (nikoliv narušená), že si to nemůžu odpustit!

Když jsme šly s L. z hip-hopu, který se ovšem stejně nekonal, uviděla jsem v naší ulici jakousi kočku. Přirozeně jsem se vydala za ní, bylo to v oblasti, kde jsme před časem zahlédli naší Mikynku, kočičku, která snad před čtyřmi lety odešla z naší smečky a vydala se hledat štěstí ve světě (ehm, v okolních zahradách). Věděli jsme, že se někde tady potuluje.

Když už jsme se chtěly vrátit, protože ta kočka, kterou jsem zahlédla, nebyla nikde k nalezení, tak jsem jí uviděla. Seděla před nějakým autem způsobně s ocáskem omotaným kolem tlapek a sledovala mě zlatýma očima.

Mohly jsme se obě zbláznit. Čtyři roky, čtyři dlouhé roky! Vídaly jsme jí jen občas, a to jen na zlomek okamžiku. Za celé ty roky jsem jí viděla zhruba třikrát. A teď tu sedí na silnici přede mnou!

Zatímco Lucka u ní zůstala, já rychle přelezla plot do naší zahrady a vyběhla po všech těch schodech nahoru. Tam jsem vyzískala foťák a kočičí krmivo. Okamžitě jsem vyrazila zase zpět.

Našla jsem Lucku, jak se baví s jakousi paní, a kolem nich se motala Miký s ocáskem vysoko zdviženým v přátelském gestu. Zapojila jsem se do hovoru.

Dozvěděla jsem se jméno zmíněné dámy, a také Mikynčin příběh. Byla zvyklá chodit na okno prázdného bytu, ale pan domácí se chystal byt pronajímat, a kočka mu stála v cestě. Paní, se kterou jsme mluvily, se o ní bála, protože si k "Ťapince" vybudovala vztah (jako ostatně každý, kdo se s touhle úžasnou kočičí osobností setkal!) a rozhodně nechtěla, aby jí pan domácí utratil.

Řekla, že by byla velmi ráda, kdybychom si jí nechaly, protože u ní už být nemůže. Mikynka se však nenechala odvést. Krmení přijímala s nadšením. Přesto si byla nejistá, na dotyky reagovala odtažitě. Poslední vzpomínku na návštěvu u nás - z Vánoc - měla na to, jak se jí Pusík pokusil zabít. Milé, že?

Přesto se nechala dovést téměř k brance, chyběl jí k nám asi metr a půl. Nakonec utekla, byla už sytá a necítila se v odcizeném prostředí příliš jistě. Teď zbývá několik úkolů - vyjednat si to s panem domácím, naučit Miký chodit k nám, a pak nejtěžší: urovnat vztahy mezi Pusíkem a touhle mourovatou kočičkou... čeká nás všechny velká kočičí mise.