Leden 2013

Zimní jízdárna se Sárou

13. ledna 2013 v 12:31 | Minda |  Zápisník
"Dneska máš Sáru, už jsi na ní dlouho nejela," mrkla na mě naše trenérka Majka.
"Děkuju!" vykřikla jsem radostně. Byla to pravda: Sáru jsem skutečně dlouho neměla. Ještě v říjnu mívala každou druhou hodinu, pak se ale Majka rozhodla, že mi to nesvědčí - od té doby jsem měla všechny možné koně, jen Sárušku ne. Sára byla specifický kůň a občas to s ní bylo trochu těžké.
Tmavá hnědka s výraznými lícními kostmi, krátkým hřbetem a bystrýma očima. Nejhuculovatější hucul, jakého jsme měli - jak původem, tak i povahou. Byla nesmírně vytrvalá a docela rychlá, přesně (a s radostí) skákala přes překážky. Nebývala líná; jen neměla ráda, když ji člověk omezoval. To pak nechtěla ani nacválat, vyhazovala a šklebila se. Na vyjížďkách chodila ráda vepředu. Byla svobodomyslná, tvrdohlavá, citlivá, inteligentní až vychytralá, ale vždycky férová. Byl to kůň, ze kterého se nejčastěji padalo. Ačkoli měla pohodlný hřbet, bez sedla se na ní z bezpečnostních důvodů jezdilo jen výjimečně. Já na ní bez sedla jela dvakrát - na vyjížďku a na jízdárnu (a to v ten samý den). Vyjížďka byla tehdy perfektní, ale na jízdárně se Sáře nelíbila pobídka do cvalu a velice elegantními kozly mne shodila, načež procválala jízdárnu bez jezdce. To byl přesně její styl.
"Ty jo, už se na tu Sáru těším, konečně nějakej akční kůň," prohodila jsem k Zuzce, když jsme zametaly ve stájích.
Zuzka mi však nestihla odpovědět, protože se přihnal Michal. Abyste dobře pochopili: stačí vyslovit Michalovo jméno a všechny holky z Toulcáku mají jasno, oč jde. Neznám žádného jiného kluka, který by byl takový výřečný rozumbrada. Popravdě, my se mu za to všechny otevřeně smějeme. To ho však neodradí od toho, aby nás s vážnou tváří dál poučoval. Jak by řekla Ivča: "Prostě Michal, co čekáš."
Zmíněný mladý muž se opět rozhodl, že mi něco poradí: "Jen se ze Sáry moc neraduj, v poslední době je úplně mrtvá. Nechce se jí cválat a nevyhazovala už od dvacátýho pátýho prosince."
"Ty si píšeš kalendář, kdy Sára vyhazuje?" odsekla jsem nazlobeně.
Michal mou poznámku ignoroval. "Mluvil jsem se všemi trenérkami a říkaly, že je v poslední době úplně bez energie."
Když Pan Chytrý zmizel z dohledu, ještě jsem brblala: "Pesimista jeden! Vždycky mi zkazí radost."
"Pesimista je jen dobře informovaný optimista," dloubla do mě se smíchem jedna z jezdkyň.
"Jo, to je asi fakt," usmála jsem se a hned jsem měla o trochu lepší náladu.
Sára v prvním lotu nejela, takže jsem doufala, že bude trochu odpočatá. Začali jsme odvádět koně od uvaziště. Sára se na mne zašklebila a pak se nechala neochotně odtáhnout.
Jen počkej, pomyslela jsem si, uvidíme, jestli se probereš.
Zběžně jsem si nastavila třmeny. První lot ještě jezdil a s dotahováním jsme museli čekat na Majku, takže jsme měli ještě chvíli času, než ostatní dojezdí.
Otočila jsem se k Sáře. Zvedla jsem hlavu, narovnala jsem se a zvedla ruku s pokrčenými prsty (jako bych ji chtěla těmi prsty "kousnout") směrem k její hrudi. Sára tohle gesto dobře znala; věděla, že tlak na hruď znamená "Couvej!" a já ji kdysi učila, aby reagovala už na zvednutou ruku. Když jsem se prsty přiblížila a dotkla srsti, udělala krok zpět. Byla trošku tuhá, ale reagovala už na dotyk, tak byla citlivá. To vypadalo povzbudivě. Vydechla jsem a pohladila jsem ji po hrudi. Chvilku jsem ji nechala v klidu.
Pak jsem se vyklonila, koukla jsem jí na záď. Zvedla jsem tušírku, aby viděla, že to myslím vážně (i když jsem tušírku neplánovala použít - tušírování jsem moc nepoužívala; k mým cvikům obvykle stačilo vodítko, pohledy a gesta rukama). Povolila jsem otěže sevřené v druhé ruce a s pohledem upřeným na její záď jsem se s ní svižně otočila kolem dokola. Sára se otáčela ztuhle a trochu rozladěně, ale kráčela aspoň rychle. Nechápala, proč má vyvíjet takovou aktivitu. Když jsem ji nyní opět zacouvala přes hrudník, šla už trochu uvolněněji. Pochopila, že bude muset makat, ale bylo vidět, že ji to moc nebaví. Podrbala jsem ji na krku pod převislou hřívou. Natočila ke mně překvapeně uši a pookřála. Sára nebyla moc mazlící kůň, ale tohle byl trik, který na ni platil.
Tohle byla má tajná "zbraň". Většina lidí chválila koně pohlazením/podrbáním na místě, kde byla na krku volná srst. Já však raději prsty zajela pod převislou hřívu. Kůň se tu mohl podrbat sám jen těžko, navíc se tam srst potila častěji než na jiné části krku, takže podrbání bylo koni nanejvýš příjemné. Byl to jediný dotek, který Sára akceptovala s vyloženým potěšením.
"Šikulkaa," protáhla jsem tiše. Sára vypadala spokojená sama se sebou. Byla už trochu pozornější. Když jsem ji odvedla na jízdárnu, už se tolik nenechala táhnout a kráčela s očekáváním, i když pořád ztuhle.
"Pamatuj, že to neni žádný miminko, ale starej mazák," řekla mi Majka, než mi dotáhla podbřišník a podržela pravý třmen. Vyhoupla jsem se do sedla a přikývla jsem. Čekala mne perná práce, to jsem věděla. Když se však člověku podařilo se s tímhle koněm sladit, byla jízda lepší než na kterémkoli jiném. Sára měla prostorné, příjemné chody, byla citlivá a spolupracovala. Jen ji člověk musel vhodně postrčit, aby pracovala, a zároveň ji uklidňovat, aby se nenechala unést přílišným nadšením. Pak už to bylo snadné.

Myslela jsem na to, jak se mě holky snažily povzbudit. Řekly mi, že Pája s ní prý minule nacválala, i když jen jednou z několika pokusů, a to ještě jenom v závěsu za Pohodou, která ji naváděla. To neznělo moc povzbudivě. Když i Pája, nejlepší jezdkyně našeho oddílu, měla se Sárou trochu problém, tak jsem byla zvědavá sama na sebe. Pravda, zrovna se Sárou jsem si sice rozuměla líp, ale jinak jsem byla proti Páje jezdecky dost neschopná.
Nejdřív jsme všichni samostatně pracovali v kroku. Sára se mi několikrát úplně zastavila. Dala jsem jí lehkou pobídku holení a tušírkou jsem důrazně zaklepala do boty. Sáru to přesvědčilo. Vykročila a od té doby šlapala jako hodinky.
Nechala jsem se prostoupit nadšením. Vzpomínala jsem na všechny ty hodiny, které jsem strávila v Sářině sedle, na závody, kde jsem s ní jela terénní jízdu zakončenou malým skokem, a kde skvěle pracovala. Na vyjížďky, kde byla vždycky spolehlivým parťákem. Sára cítila, jak jsem natěšená a nadšená. Vím, že je velice citlivá, takže se dá náladou jezdce snadno ovlivnit. Teď se také nadchla pro jízdu.
Nacválávali jsme asi sedmkrát za sebou, abychom si procvičili pobídku. Sára naskakovala krásně (byť často dřív, než se dostala do rohu - to jsem jí dovolila, protože na tom v tu chvíli nezáleželo) a cválala s chutí. Užívala jsem si její jistý chod.
"Teda, cválá ti pěkně," pochválila nás obě Eliška.
Když Sára naskočila přesně v okamžik pobídky a já jsem výjimečně šla s pohybem jejího hřbetu, usmála se i Majka a s nadsázkou zavolala: "Ty bys ji snad měla trénovat! Jdeš krásně s pohybem." To byl velký kompliment.
Pak mi jednou do cvalu nenaskočila, protože jsem ji nechtěně příliš zadržela sedem - byla moc nabuzená a já se bála, že mi vyrazí, a pak už jsem ji nestihla vyhecovat.
Když se blížil závěr hodiny a poslední cval, byla Sára hodně nadupaná. Najednou z ní tryskala energie. Měla jsem si uklidnit, ale to mi v té chvíli nedošlo. Byla jsem tak nadšená, že se mi ji podařilo probrat, že mne to nenapadlo.
Nechala jsem Hornu před sebou, aby nám trochu uvolnila prostor. Pak jsem Sáru naklusala. Bylo vidět, jak kloní hlavu a trochu napíná otěže. Zrychlovala klus. Myslela jsem, že bude následovat rychlý prodloužený cval. Takový, u kterého každý hvízdne, protože i hucul v té chvíli vypadá jako dostihák.
Když jsem v rohu dala pobídku do cvalu, Sára vyrazila. Vím, že občas vyhazuje, když ji člověk moc drží zpátky nebo když je moc nabuzená. Netušila jsem však, že to dokáže až takhle.
Nedokážu moc popsat, co se dělo, protože mne dost překvapila. Byla jsem natolik v šoku, že jsem myslela jen na to, jak se udržet.
Celou dlouhou stěnu metala kozly. Zvedla jsem se do stehenního sedu, ani nevím jak. Zadní nohy létaly vzduchem. Sára divoce házela hlavou. Vypínala hřbet. Vyhazovala zadníma vysoko do vzduchu.
"Seď, seď!" řvala na mne Majka. "Zasedni, drž se, drž se, DRŽ SE! Seď!"
Takhle se křičí, když se zdá, že jezdec spadne.
Já však nějakým záhadným způsobem věděla, že nespadnu. Držela jsem se holeněmi. Rukama jsem sevřela tmavou hřívu. Horečně jsem přemýšlela, proč a jak mám zasednout. V tom děsivém okamžiku jsem si lámala hlavu, jestli dělám něco, co Sáru ještě víc dráždí. Jestli bych třeba neměla nějak povolit tlak holení (nebyla jsem schopná určit, jestli ji holeněmi držím, nebo ne) nebo zasednout ze stehenního sedu. Majčiny výkřiky mi dávaly instrukce, ať se prostě nenechám shodit. A já se držela jako přibitá. Pořád jsem však měla dojem, že je to málo - že bych měla udělat něco, co by Sáru zklidnilo. Že něco dělám hrozně špatně. Majka na mne však stále volala jen ať sedím a držím se, což bylo asi to jediné, co se dalo dělat.
Sára naposledy vyhodila. Pak své vystoupení zakončila monumentálním, rychlým cvalem. Přehnala se po zbytku jízdárny jako vítr.
"Sedím!" vykřikla jsem v odpověď Majce, zatímco se Sára hnala na konec zástupu koní.
Všichni s úlevou vydechli.
Sandra se usmála: "Dobře ty, tohle bylo vážně hustý."
"Dík," mrkla jsem.
Nebyla to však moje zásluha. Spíš šťastná shoda náhod. Kromě toho, vyhazující kůň hůř vypadá vždycky zvenku strašidelněji, než přímo ze sedla. Ale věřila jsem, že Sára musela vypadat vážně trošku divoce.
Když skončila hodina, odvedla jsem Sáru do jejího boxu. Odstrojila jsem ji, dala jí jádro a vyčistila kopyta.
"Michale, nezapomeň si zapsat do kalendáře dnešní datum," zavolala jsem jízlivě směrem k němu, když jsem odnášela výstroj do sedlovny, "Sára už zase vyhazuje."
Michal výjimečně neměl odpověď, nebo byl natolik decentní, že nic neřekl.